Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Oslovení čtenářů

Mnozí lidé, kteří přečetli mých sedm knih, se ptají: «Jak se mám modlit, o co mám prosit?»

— Udělejte pouze jedno, — odpovídám. — Naučte se správně procházet traumatizující situací.

Naučte se zachovat Boţské v okamţiku ztráty lidského. Kdyţ jste pocítili, ţe udrţujete lásku v jakékoliv situaci, — modlete se za své děti, aby mohly zachovat a udrţet lásku při jakýchkoliv zkouškách.

Nejen tehdy, kdyţ se hroutí materiální a duchovní úroveň, ale i ta nejdůleţitější — citová.

Známí mi říkali, ţe nejsnadněji se osvojují informace s pomocí Otázek a odpovědí. Proto vychází tato kniha, a pokud zaznamenáte opakování, chci Vás upozornit, ţe to není náhoda.

Včera, 18. března jsem měl vystoupení v Petrohradě. Ráno jsem z kanceláře zavolal ţeně, která u mě byla dvakrát na příjmu. Má rakovinu. Ke zlepšení nedošlo. Je to pro mě zajímavá situace. Tak jí volám a prohlíţím její pole. (Navíc včera byla na mém vystoupení.) Pole má dobré, přijetí traumatizující situace je vysoké.

— Nazvěte jména dětí, — ţádám.

Vyjmenovává je a mně je všechno jasné. Jedno z dětí má v poli moţnou smrt. Přijetí traumatizující situace je uzavřeno. Nedokáţe zachovat lásku při otřesu citové úrovně. Autorem je matka, která nedokázala zachovat lásku v očistných bolestných situacích. Kaţdá bolestná situace, ve které se ocitá syn, způsobuje v jemném plánu výbuch sebezničení. U matky se tento program přeměňuje v rakovinný nádor.

— V mládí jste zaţívala vzplanutí takových pocitů, jako jsou touha neţít, sklíčenost, nespokojenost se sebou, — říkám. — Vnitřně jste potlačovala lásku k manţelovi, jehoţ prostřednictvím probíhalo očištění. Musíte se modlit za syna, musíte ho naučit, aby zachovával lásku vţdy a v jakékoliv situaci.

— A jak se mám modlit za syna? — ptá se ţena.

— Poslyšte, vţdyť jen včera jsem o tom celou dobu mluvil na přednášce.

— Promiňte, — říká pacientka, — ale nějak mi to nedochází.

— Vzpomeňte si na všechny okamţiky, kdy jste se zříkala lásky. Vidím, ţe jste na sobě pracovala. Nevidím ve Vaší duši nenávist nebo uráţku, ale je tam mnoho odmítání lásky skrze sklíčenost, touhu neţít. Musíte odpustit nejen jiným lidem, ale i sobě, musíte přijmout svůj osud jako daný Bohem. Naučte syna, aby zachovával lásku a překonával nejen nenávist a uráţku, ale stejně tak i sklíčenost, pochyby a strach.

Ani si nedokáţete představit, jak strach narušuje naše duše.

Ne náhodou se v Bibli říká: «Ten, kdo se bojí, nemá zkušenosti s láskou.» V podvědomí se emoce strachu rozkládá na zřeknutí se, nenávist a program zničení toho, koho se bojíme. Strach — to je jeden z prvotních způsobů závislosti. Ze začátku přicházíme o pocit a vidění Boţského na tomto světě. Naše vůle, přání začíná zastiňovat Boţskou lásku.

A tehdy se objevuje strach. Bojím se ztratit lidské, na kterém jsem začal být závislý. Po strachu následují pochybnosti o budoucnosti, nedostatek sebevědomí. Potom následuje nespokojenost s osudem, sklíčenost. Pak se objevují uráţky a po nich — nenávist. Kdyţ se neustále bojíme o svou budoucnost a něco od ní očekáváme, jsme jiţ nemocní. Očekávání — to je vampyrismus — spotřeba, závislost.

Ještě jednou krátce opakuji: naučte syna zachovávat lásku. Modlete se, aby se zbavoval všeho, co brání lásce.

Pomůţete-li jeho duši, uzdraví se Vaše tělo.

Zdá se Vám, ţe odmítání lásky probíhá jen skrze nenávist a uráţky?

Nedávno jsem poskytoval konzultace jednomu muţi s arytmií srdce, které se aţ téměř zastavovalo. Příčina spočívala v milované ţeně. První otázka, kterou jsem jí poloţil: «Bojíte se, ţe ho ztratíte?» — «Ano, neustále se bojím, ţe ode mě odejde,» — odpověděla. — «Pochopte, ţe tím ho zabíjíte. Pochopte, ţe Vaše vůle tady nic neznamená. Jestliţe je Vám shora souzeno, ţe se rozvedete, nic s tím nenaděláte a Váš strach je k ničemu. Pokud je mu souzeno být s Vámi, nikam od Vás neodejde. Ale kdyţ se Vaše láska začíná měnit v očekávání a závislost a způsobuje strach a sklíčenost, pak toto, věřte mi, je nejhorší varianta udrţení milovaného člověka.»

Způsobů zříkání se lásky je mnoho. Láska je vţdy spojena s očistnou bolestí.

A pokud nechceme přijmout bolest a snaţíme se utéct od milovaného člověka, vyprovokujeme jeho i sebe k rozchodu, znehodnocujeme a diskreditujeme svůj cit, snaţíme se ho ovládat, pak pro záchranu své duše musíme přijít o všechno, kvůli čemu odmítáme lásku k Bohu. Přijmout Boţí vůli, podřídit se lásce, zachovat lásku v okamţiku ztráty všeho lidského, ţít tímto citem, neustále k němu směřovat, jsou hlavní pravidla zdraví i přeţití.

Práce na sobě

Jak mám odmodlit své dřívější hříchy?

— Před měsícem a půl mi na příjmu jedna ţena řekla: «Všechno jsem pochopila, teď půjdu, odmodlím všechny své hříchy a potom se začnu modlit za potomky.»

A já ji odvedl do místnosti, kde seděla celá skupina, která přišla na příjem, a řekl:

Prosím všechny, aby si zapamatovali toto:

Existuje jen jediný hřích — zříkání se Boha, lásky k němu.

Je jeden problém — projít traumatizující situací se zachováním lásky k Bohu, bez nároků vůči Bohu a světu.

A je jen jeden úkol — naučit se stále jasněji vidět a pociťovat Boţí lásku a vůli v sobě a okolním světě.

Čím lépe to chápete, tím snadněji překonáte všechno, co brání lásce. Postupně k tomu docházíme.

Nejprve překonáváme touhu pomstít se, proklínat, odsuzovat a nenávidět. Potom překonáváme uráţky.

Pak nastupuje období nespokojenosti se sebou samým, svým osudem.

Potom se snaţíme překonat sklíčenost, nedostatek sebevědomí, pochyby, strach z budoucnosti.

A čím více se zlepšujeme v překonávání agrese, čím jemnější a nepostiţitelnější je podoba agrese, tím větší musí být koncentrace na lásku.

Nejrozsáhlejší lidské štěstí přichází z budoucnosti.

Je jemné a neuchopitelné.

Stejně tak jako strach, pochyby a sklíčenost. Ale s nimi i začíná nepozorované zřeknutí se Boţského.

Vyšší aspekty vědomých přání jsou ukryty v budoucnosti.

Závislost na budoucnosti způsobuje rozpad v současnosti i minulosti. Proto, kdyţ je řeč o budoucnosti, nezapomínejte na Boţí vůli.

Uvedu Vám příklad: milovaný mladík opouští dívku, ta se obrací k Bohu a modlí se, aby se mladík vrátil. Jsou poníţeny její touhy, osud, ţivot. Ale k tomu, aby se mladík vrátil, se dívka nesoustřeďuje na lásku k Bohu, ale na svou touhu spojit se s tímto hochem.

První, co musíme v okamţiku bolesti udělat, je upnout se k Bohu.

Za druhé: přijmout jakýkoliv výsledek situace a přitom spoléhat na Boţí vůli.

Za třetí: na vnější úrovni se drţet lidské logiky, rozvíjet se a snaţit se být zajímavými pro milovaného člověka, pokoušet se o obnovení vztahů.

Pokud, obracejíce se k Bohu, zachováváme jen lidskou logiku, pak se snaţíme Boţské vyuţít pro své cíle, přání.

Kdyţ se obracíme k Bohu, pronikáme do takových jemných plánů, kam se obyčejné úsilí vůle nedostane.

A pokud se obracíme k Bohu za účelem splnění našich lidských tuţeb, pak jednoduše zesilujeme závislost na touhách v nesrovnatelně větším měřítku neţ to, co způsobuje ţárlivost a uráţky.

Člověk se všeho všudy modlí za zdraví svých dětí, aby měly blahobytný osud, aby se vrátil milovaný člověk, a nechápe, ţe tím ničí jak rodinu, tak i osud, zdraví a duši. Přičemţ, nejen svou, ale i svých blízkých.

Ale pokud při oslovení Boha člověk říká: «Boţe, já chci tohle, ale ať to není tak, jak chci já, ale tak, jak rozhodneš ty, a všechno, co přijde, přijmu s pokorou a láskou», pak takové oslovení jiţ ve značné míře ochraňuje před budoucím otroctvím lidské štěstí.

Proto, aby se Vaše přání splnila, není nutné Boha prosit o jejich splnění, — čím méně je ve Vašich přáních lásky, tím méně je šancí, ţe se splní, a pokud se vyplní, pak s sebou přinesou neštěstí. Jestliţe Vaše přání vycházejí ze sexuálního chtíče, ze snahy ochránit a zlepšit svůj ţivot, pak čím více v nich bude koncentrace na lidské, tím více ţárlivosti, odsuzování, závisti a uráţek je bude doprovázet, a čím více se budete modlit za splnění takových přání, tím ţalostnější budou následky.

Mnozí přemýšlejí takto: Bůh je rozumnější neţ já. Sám rozhodne, která přání se splní a která ne.

Nic takového. Začínají se vyplňovat všechna přání.

Hroutí se společně s jejich autorem, kdyţ se v jemném plánu stávají nebezpečnými pro okolní svět.

Nakolik jsou naše přání orientována na Boţské, nakolik silně vnitřně směřujeme k lásce, natolik se jakékoliv naše přání splní bez jakýchkoliv modliteb.

Nakolik v sobě neustále překonáváme přitaţlivost lidského, pravidelně se ovládáme, odpoutáváme se od vědomí a tuţeb, směřujíce k Boţskému, kdyţ je ničeno lidské, natolik je nám všechno, co chceme, dáno.

A je potřeba pochopit, ţe kaţdou část vteřiny si vybíráme — zříct se lásky, nebo jít k ní.

Naše výsledky závisí jen na důslednosti našeho směřování a na neustálé vnitřní práci na sobě.

Včera jsem hovořil se svým synem.

— Nezbavil ses hlubinné uráţlivosti na ţeny, — vysvětloval jsem mu.

Vidím, ţe prostý poţadavek modlit se a zbavovat se uráţek je málo efektivní. Zkusím to vysvětlit jednodušeji.

Ty city a přání, které člověk má, určují jeho moţnosti a mnoţství štěstí, které dostane. Dejme tomu, ţe ţába má ohraničený rozsah citů a tuţeb a nepřekročí hranice svého droboučkého světa. To znamená, ţe nakolik je rozvita naše citovost, natolik rozsáhlejší štěstí můţeme obdrţet. Ale citovost se rodí z lásky, a bez ní umírá.

Tedy, čím větší jsou naše přání, — tím více musíme směřovat k Bohu a lásce.

To nejsou jen moje výzvy, svoje závěry jsem mnoho let ověřoval na skutečných situacích, spjatých se zdravím. A vidění jemných plánů urychlovalo proces přechodu teorie v praxi tisíckrát. V jemném plánu vidím zároveň tvůj charakter, zdraví, osud a, věř mi, tam je všechno jednotné.

To, co cítíš teď, bude potom tvým osudem.

Budeš-li v duši udrţovat lásku — tvůj osud bude ţít a rozvíjet se. Budeš-li v duši udrţovat uráţky, odsuzování a sklíčenost — tvůj osud bude nemocný a zhroutí se. Bez bolesti a ztrát není zisku, čím více je v duši lásky, tím větší bolest můţeme vydrţet. Nejvíce bolesti přichází s láskou k jinému člověku. Tedy, nakolik velkomyslně, upřímně, bez nároků se budeme stavět k milovanému člověku, ač by to pro nás bylo někdy sebebolestivější, natolik máme právo být bohatými, zdravými a šťastnými.

Mimochodem, prohlíţel jsem energetické pole ohledně bohatství. Vlastnění jachet, chat, bytů, aut — to je emoce zahrnující svým rozsahem tři ţivoty. A obvyklá zamilovanost — 10—15 ţivotů. Tedy zvnějšku můţeme sami sebe přesvědčovat o čemkoliv, ale v našem podvědomí je skutečný bod odpočtu. A tam se ţádné materiální štěstí ani nepřibliţuje obvyklé zamilovanosti.

Kolik v ţivotě získáváme, tolik musíme ztratit. A kolik štěstí obdrţíme skrze lidskou lásku, tolik bolesti musíme tím pádem zaţít.

Vydrţet krach lidské lásky je moţné jen v jednom případě: kdyţ je pro nás láska k Bohu důleţitější. A pak od směřování k Bohu získáváme více štěstí neţ od lidské lásky. Hromadí se to roky i desetiletími. Potenciál nezničitelné dobrosrdečnosti bývá obvykle tehdy, kdyţ byla v rodu pokolení věřících. Ale můţeme to v sobě vychovat i sami. Ne hned, samozřejmě, ale je to moţné. Takţe, pokud v okamţiku zamilovanosti cítíme bolest, ale přesto zachováváme lásku, pak se emoce štěstí v rozsahu 10 ţivotů neničí; tedy můţeme mít chaty, jachty i auta, můţeme být schopní, talentovaní, slavní. A to všechno neuškodí duši ani tělu.

Chceš-li být šťastný — nepřekáţej lásce strachem, nedostatkem sebevědomí, sklíčeností, uráţkami a odsuzováním.

Častěji přesvědčuj svou duši, ţe láska k Bohu je nejvyšší štěstí a potěšení. A to bude léčit nejen tvou duši, ale i tvé tělo a tvůj osud.

— V minulých knihách jste říkal, ţe se nelze modlit za děti, je to jiţ nyní moţné?

— Vysvětloval jsem, ţe k tomu, abychom se mohli modlit za potomky, musíme se sami naučit procházet traumatizujícími situacemi. Zabrzděte reflex obrany. Vytvořte si reflex zachování lásky. Dokaţte to v praxi tím, ţe projdete reálně několika situacemi.

Pak bude modlitba za potomky efektivní. Jak jinak můţete něco naučit své děti, kdyţ to sami nedokáţete?

Pokud se Vám to nedaří, obracejte se k Bohu a proste o pomoc při zachování lásky, soustřeďte se na to a ţijte tím. Dříve či později se Vám to podaří. Ještě je tu jeden okamţik.

Jelikoţ jsou děti naší budoucností, nemůţeme jim pomoct, pokud je v nás agrese vůči budoucnosti. Strach, lítosti, pesimistické myšlenky o budoucnosti, nedostatek sebevědomí a sklíčenost, to všechno je agrese vůči budoucnosti a závislost na ní. Dokud závisíme na budoucnosti, jen stěţí skutečně pomůţeme svým potomkům.

Jeden zajímavý postřeh: psal jsem o tom, ţe minulost a budoucnost jsou spjaty, ale nečekal jsem, ţe tak zjevně. Dlouho jsem se snaţil zbavit sklíčenosti, čili nedostatku sebevědomí v budoucnosti, a nemohl jsem s tím nic udělat. Potom jsem si vzpomněl na své závěry. Agrese vůči minulosti — to je zároveň i agrese vůči budoucnosti. Předpokládejme, ţe moje nepřijetí minulosti dělá ze mě fňukala a zmatkaře. Přezkoumal jsem, přijal a začal odmodlovat nepřijetí minulosti a s překvapením jsem zaznamenal, ţe se začal měnit můj vztah k budoucnosti.

Zajímavý fakt, který dosud nemohu vysvětlit: někteří lidé se dlouho modlí za děti a je moţné u nich pozorovat zjevné zlepšení. Ale u dětí je to naopak. A opačný jev: člověk se zřetelně nemohl dát do pořádku, ale u dětí z jakýchsi důvodů došlo k prudkému zlepšení. Moţná, ţe to závisí na vnitřní orientaci na Boţské u potomků.

Pokud je energie lásky veliká, pak můţe rodič dokonce nevelkou snahou pomoct k rozsáhlé změně svého dítěte. Přesně vím, ţe jeden z nejnebezpečnějších programů, který můţe udeřit na děti, je touha neţít nebo pokus o sebevraţdu, obzvláště u ţen.

Přetrvávající uráţky na rodiče mohou činit modlitbu neefektivní. Pamatuji si, jak u mě jedna ţena na příjmu štkala: «Nic se mi nedaří, — říkala se vzlykem. — V hlavě mám prázdno, něco mi brání soustředit se na modlitbu.» A teprve tehdy, kdyţ jsem u ní po několika hodinách objevil ohromné uráţky vůči otci, kterých se nezbavila, usedavě brečela, ale jiţ jinak. Byly to slzy očištění. A potom se modlitba zdařila. Je tu ještě jeden okamţik. Pokud člověk ví, ţe činí zločin vůči lásce a přesto ho dělá, pak pokání prakticky přestává účinkovat.

Tady situace «zhřeším a potom se budu kát» neprochází. Pokáním se rozumí změna, která více nepřipouští opakování zločinů vůči lásce. Čím více se v našich myšlenkách, slovech a činech orientujeme na naše přání, vědomí, a čím méně se orientujeme na lásku, tím blíţe máme k nenávisti, nemocem a rozpadu.

Kdyţ člověk říká: «Boţe, smiluj se nade mnou, nad hříšníkem!» — znamená to: «Boţe, dej mi milost, lásku, protoţe jsem hříšný, tedy z nedostatku lásky upadám do závislosti na lidském, čímţ rodím závist, ţárlivost, uráţky a nenávist.» A kdyţ takové city řídí chování člověka, bude vţdy hříšný.

Syn má dlouho přetrvávající angínu, adenoidy a koktá. Kdo za to můţe? Hodně na sobě pracuji, téměř nazpaměť znám Vaše knihy. Řekněte mi, prosím, v čem je háček, proč nemohu synovi pomoct?

— Připravenost projít traumatizující situací je u Vás, podle rukopisu, dosud na minimu. Nenávist, ţárlivost, uráţky jste překonala. Ale nebudete chtít ţít, jestli budete poníţena jako ţena. Pokud v ţeně vzplane touha neţít jako přísné nepřijetí traumatizující situace, pak můţe za několik dní způsobit váţnou škodu nejen dětem, ale i vnukům a pravnukům. A u Vašeho dítěte se odmítání lásky skrze strach, nedostatek sebevědomí, touhu neţít zapojuje automaticky v jakékoliv bolestné situaci. Tedy, musí se mu zabrzdit vědomí i touhy. Brzdění vědomí probíhá skrze koktavost. Touha je brzděna deformací funkcí štítné ţlázy, srdce a plic. Časté angíny svědčí o uráţlivosti.

Vezměte si jakoukoliv situaci, která se Vám stane v nejbliţší době. Pokud ve Vás v okamţiku nepříjemnosti propukne strach, odsuzování nebo sklíčenost, Vaše modlitby stěţí dítěti pomohou. Dokud je přítomna agrese vůči dětem, čili vůči budoucnosti, pomoct jim nedokáţete, to za prvé.

Za druhé: poslední léta vidím stále častěji pacienty, kteří se po přečtení mých knih dali zcela do pořádku. Mají nádherné čisté pole. Ale děti do pořádku dát nemohou. A problém je v následujícím. Abychom očistili duše dětí, je potřeba očistit sebe na mnohem jemnější úrovni. A aby naše harmonie pronikla do těchto vrstev, jsou na to potřeba někdy i desetiletí. Začal jsem hledat moţnosti, jak je moţné urychlit tento proces. Ukázalo se, ţe dva měsíce v roce — v březnu a dubnu — budoucnost závisí na nás a naše seriózní práce v tomto období můţe přinést více. Ještě jsem si všiml, ţe program sebezničení, touhy neţít se rozvíjí nepozorovaně, ale následky jsou mnohem těţší neţ uráţka, ţárlivost a nenávist. Obzvláště u ţen. Proto zdůrazňuji, ţe před modlitbou musí být několikrát absolvován mechanismus pokání, kdy se obracíme k Bohu, prosíme, aby naši duši opustila agrese vůči lásce skrze touhu neţít. Ještě jeden důleţitý okamţik. Kdyţ člověk nejí, je o samotě, odpoutává se od problémů, modlitba účinkuje efektivněji, změny probíhají hlouběji v podvědomí. Ale existuje ještě silnější mechanismus proniknutí do podvědomí, přičemţ do jakékoliv hloubky. Tento mechanismus se nazývá láska. Kdyţ se zamilováváme, podvědomí se otevírá do ohromné hloubky. A naše správné chování můţe očistit nejenom nás, ale i potomky do 7., 10. a 15. pokolení. A samozřejmě i naopak. Proto hlavní okamţiky z Vašeho ţivota, na které musíte vzpomínat, jsou ty, které jsou spjaty s Vaší zamilovaností.

Zvláštnosti práce na sobě

Co mám dělat v případě, kdyţ zjistím, ţe musím odpustit člověku uráţku, a odpouštím ve vědomí, ale z podvědomí uráţka nemizí. Jak se toho zbavit?

— Nejprve je potřeba pochopit, ţe uráţky — to je lék a záchrana naše i našich dětí.

Potom je potřeba pochopit, ţe před Bohem nejsou nevinní a viníci, neexistuje člověk, který nás urazil, — je Bůh, který nás léčí a umoţňuje nám rozvíjet se.

Odpustit druhému — znamená přijmout ztrátu lidského štěstí.

A pokud v tomto okamţiku udrţujeme v sobě aspoň kapku Boţské lásky, — ztrácejíce lidské, získáváme Boţské.

Nakolik v sobě rozvineme připravenost odpouštět, tedy přijímat v sobě Boţí vůli se zachováním lásky v duši, natolik rychle se začíná měnit naše podvědomí. Můţeme rychleji pochopit, ţe člověk, který nás urazil, za nic nemůţe, kdyţ si ho představíme jako dítě.

Nenávist, podráţdění, uráţky vůči dítěti jsou nesmyslné. Výchova strachem, poníţením, závistivostí — je ubíjející pro dítě i rodiče. Pokud se nám něco nelíbí na chování dítěte, musíme měnit sebe a jemu pomáhat změnit se. Dítě je moţné trestat, ale vţdy je potřeba odpouštět a milovat. Často mi je kladena následující otázka: připusťme, ţe kdosi ze známých Vás zradil, poníţil, okradl. Je potřeba mu odpustit. Znamená to, ţe vztahy musí být takové jako i dříve? Takţe, pokud dítě zlobí, je potřeba ho milovat a odpouštět mu, ale přitom je moţné ho omezovat nebo trestat proto, aby se snadněji mohlo změnit k lepšímu. Jsme Boţští ze své podstaty, ale máme lidský obal. Proto ţijeme ve dvou logikách — Boţské a lidské.

Proto chci ještě jednou zdůraznit, ţe nejlepší výchovou lidí, kteří nás obklopují, je naše sebevýchova.

Dříve jsem se domníval, ţe naše hlubinné změny reálně ovlivňují jen děti. Potom jsem začal s údivem zaznamenávat, ţe blahodárné změny v duši člověka, nacházejícího se u mě na příjmu, nejen pomáhaly, ale často zachraňovaly ţivot příbuzným, přátelům a dokonce vzdálenějším známým, majících spojitost s pacientem.

Potom jsem pochopil: to, co nazýváme emocí, je strukturou pole. Kdyţ začínám měnit sebe, začíná se kolem mě měnit struktura prostoru a času.

A čím rozsáhlejší jsou vlastní změny, tím reálněji se mění okolní obraz světa. Mění se nákres událostí, emocí lidí, jejich vztah ke mně. Čím hlubší jsou kladné změny, tím větší je rozsah působení na okolní svět.

Takovým způsobem můţe být změněn charakter a osud těch, kteří mě obklopují. Někdy se mě ptají:

— Jak mohu pomoct svému příbuznému? Jak se za něj pomodlit, aby mu bylo lépe? A já odpovídám:

— Chcete-li pomoct druhým — pomozte sobě.

Dříve jsem nechápal smysl fráze: nejtěţší je zvítězit nad sebou. Vše se ukázalo být jednoduché. Právě skrze sebe, přes své podvědomí, extra hlubinné emoce se dostáváme ke skutečnému spojení a vzájemnému působení s okolním světem.

Tím, ţe měníme sebe, měníme svět okolo nás.

Odpuštění

Mám dvě malé děti (5 let a 3 měsíce). Nedávno jsem zjistila, ţe mě můj muţ podváděl, vedl dvojí ţivot. Byl to pro mě velký otřes. Všeho litoval, na kolenou mě prosil o odpuštění, říkal, ţe uţ to nikdy neudělá, ţe si vybral. Ale já mu to nemůţu odpustit. Vím, ţe celou dobu, co jsem s ním ţila, mi lhal, trval na druhém dítěti, přestoţe uţ měl milenku. Rozvést se s ním nemůţu, protoţe děti ho velice milují a on miluje je, navíc jsem v našem městě zcela sama a mám mnoho finančních problémů. Vlastně ho sama velmi miluji, přestoţe mu nemůţu odpustit jeho leţ. Moje zdraví se prudce zhoršuje, stává se ze mě hysterka, psychicky labilní člověk. Ale mám děti, o které se musím postarat, potřebují zdravou a ţivou mámu. Prosím, pomozte mi. Byla jsem i v kostele, ale nic mi nepomohlo, jste moje poslední naděje.

— Začněte s pochopením toho, ţe nedostatek odpuštění zabije nejen Vás, ale i Vaše děti. V lepším případě se fyzicky zhroutíte a dětem zničíte osud a zdraví. Pokud bych Vám měl stanovit diagnózu, zněla by takto: stoprocentní vítězství lidské logiky. S takovým přístupem ke světu by Váš muţ mohl klečet na kolenou celý ţivot a stejně by to k ničemu nevedlo. Materiální otřes je pro Vás, soudě podle všeho, — nevýznamná událost. Ale otřes vědomí a citového štěstí je pro Vás jevem nemoţným.

Naše skutečné tělo — to je láska, je věčné. A všechno ostatní — ţivot, touhy, vědomí se pravidelně musí měnit. Vaše spodní prádlo pevně přirostlo k Vašemu tělu — to je nepřípustné. A věřte mi, bude strţeno, a tato situace — to je jen začátek. Kdyţ se nepodřídíte, nepřijmete to, bude strţeno společně se zdravím a ţivotem.

Ztratila jste vnímání toho, co je láska. Láskou se pro Vás stal ţivot, rodina, stabilní vztahy. A čím déle budete přebývat v takovém stavu, tím bolestněji bude probíhat očištění.

Byly u mě pacientky s analogickými problémy. Vysvětloval jsem jim: představte si, ţe musí zemřít jedno z Vašich dětí. Nemá budoucnost, je vyškrtnuta. Ţádný hvězdář, astrolog nebo čaroděj ho nezachrání a ţádná Vaše zaklínadla nepomůţou.

Protoţe energie budoucnosti přichází jen skrze lásku a lásku můţe dítěti dát jeho matka. Ale k tomu se musí odpoutat nejen od materiální, ale i od duchovní a citové úrovně. Je potřeba zaţít otřes, krach vědomí i tuţeb. A pokud se v tomto okamţiku mechanismus zachování, spasení lásky spustí, dítě bude zachráněno.

Chování otce je intuitivně nasměrováno na záchranu duše a ţivota dětí. Čeho musí litovat Váš manţel? Toho, ţe jste nedokázala zabezpečit láskou a energií vlastní děti? Toho, ţe podvědomě zachraňoval ţivot Vašim společným dětem? Čím více od něj poţadujete výčitek svědomí a sebeuţírání, tím méně šancí na přeţití a zdraví necháváte svým vlastním dětem.

Naše vědomí, city se neustále rozvíjejí a my, kdyţ se stáváme moudřejšími, pokaţdé novým způsobem hodnotíme to, co se stalo. Proto jednoznačné a kategorické závěry a hodnocení lze jiţ klasifikovat jako nemoc. Je to odmítání vývoje, jeho zastavení.

Tisíckrát opakuji: to, co se děje s Vámi, je určeno Vaším vnitřním stavem a stavem Vašich dětí. Pokud nevidíte tyto souvislosti, neznamená to, ţe neexistují.

Proč největší bolest přichází kvůli zhroucení citového štěstí? Protoţe je to základ lidského. Celý Vesmír — to je citový útvar.

Čas je cit. Prostor je cit. Hmota je cit. Láska je cit.

Bůh je Láska. Láska stvořila Vesmír. Čím více se vyvíjíme, tím vyšší je naše citovost, tím širší je rozsah přání, tím větší jsou moţnosti milovat.

Ale bez ohledu na to, jakých výšek bychom dosáhli v rozvoji citovosti, která je právě podstatou vývoje člověka, láska k Bohu bude vţdy rozsáhlejší. Neboť v tomto citu je obsaţen celý vesmír. A vzniká paradox.

Impulsem k rozvoji vědomí a přání je citovost, to, co nazýváme rozvojem, poţitkem, evolucí. A zároveň je to nejvyšší nebezpečí, pokud se stává absolutní hodnotou. V takovém případě vylučujeme její destabilizaci, ztrátu. Představte si: člověk stoupá po schodech a panicky se bojí, ţe dál uţ schody nebudou, — je tma a schody nejsou vidět. A čím více se bude bát, tím méně šancí má, aby se dostal do mezipatra.

Máme lidský obal, ale ze své podstaty jsme Boţští. V jemném plánu jsme jiţ Tam — nahoře, jiţ jsme všeho dosáhli a všechno máme. Ale ve vnějším plánu stoupáme po schodech, počítáme kaţdý stupínek. A abychom lépe vnímali své přebývání v mezipatře, musíme o schody zakopávat. A pokud chceme na stupínku nocovat, s domněním, ţe je to nejvyšší štěstí, vytáhnou nás za uši na další stupínek, abychom nezapomněli na své poslání.

Stabilita lidského štěstí — to je útulný schůdek, na kterém se chce člověku přenocovat. Je to odmítání stoupat dále, touha vrátit se. A abychom vykročili dopředu, je potřeba zničit to, na čem lpíme nyní. Vytvořila jste si ţelezobetonovou zeď z ideálů, mravnosti, rodinné stability. To, co jste povaţovala za štěstí, je ve skutečnosti odmítání vývoje. Pokud dobrovolně nesměřujeme k lásce a Bohu, spouští se donucovací mechanismus.

Často mi je kladen dotaz: věřím-li na znamení.

Jakákoliv událost, která se nám stane, — to uţ je znamení. V kaţdé situaci, ve které se ocitneme, je zárodek budoucnosti. Vţdyť jakákoliv událost, jako kruhy na vodě, vytváří svůj odlitek do budoucnosti a minulosti.

Situace s Vaším manţelem — to je «telefonát», který svědčí o váţných problémech Vašich dětí i Vás. Situaci je moţné změnit tehdy, kdyţ změníte sebe, a abyste změnila sebe, musíte změnit své hodnocení událostí. A zejména toto odmítáte dělat. Dobrovolně se měnit nechcete.

A to, jak Vás mění donucením, moţná, pochopíte, kdyţ přečtete mé knihy. Ještě jednou chci zdůraznit, ţe odpuštění je mučivý proces, nemoţný bez vlastní změny.

Jednou jsem se zamyslel: a co znamená odpuštění? Sám pro sebe jsem si uvedl několik definic:

1) uznání Boţí vůle v tom, co se stalo, tedy nenávist, uráţky, nároky se stávají nesmyslnými;

2) zachování lásky k tomu, kdo nás urazil, čili strach, sklíčenost, pochyby jsou také nemístné;

3) je to připravenost pomoct druhému změnit se.

Všímal jsem si, ţe pokud člověk zradil v nějaké maličkosti a nebyl včas zastaven, zrazuje stále rozsáhleji; totiţ musím odpustit člověku, ale musím mu pomoct, jako dítěti, které dělá stále závaţnější chyby. Tedy láska k dítěti nevylučuje omezovací a přísná opatření, kdyţ jeho touhy zastiňují lásku. A tak jsem došel k těmto třem principům. Potom jsem měl zajímavý rozhovor s pacientem, kterému jsem to vyloţil.

— Víte, se třetím bodem nesouhlasím, — řekl. — Přestoţe jsem se sebevíc snaţil vychovávat ty lidi, kteří mě podráţeli a zrazovali, nic se nedařilo, bylo to jen horší. Ale kdyţ jsem si říkal: je to dáno Bohem, je potřeba to přijmout a nesnaţit se druhé převychovávat, začali se kupodivu měnit. A nejen ve vztahu ke mně, ale i k jiným.

Zamyslel jsem se a souhlasil s ním:

— Odpuštění — to je přijetí Boţí vůle, zachování lásky k tomu, kdo nás urazil, a připravenost změnit se, coţ je nejlepší výchova druhých.

Potom jsem ještě dlouho přemýšlel nad touto otázkou. Jestliţe se člověk zříká lásky, aby se zavděčil svým touhám, přichází jeho vyléčení skrze poníţení tuţeb, čili smrt, zhroucení osudu, nemoci. Pokud se v lidské společnosti dostane zločinec do vězení, je to proces urychlení Boţí vůle. Totiţ přísná opatření vůči člověku, u něhoţ touhy a ambice začínají zastiňovat lásku, mu v budoucnosti umoţňují vyhnout se nemocem a smrti.

Tedy, správná výchova v dětství je moţností vyhnout se nemoci a smrti v budoucnosti. Jednou mi můj známý vyprávěl:

— Měl jsem hodně přátel-zločinců. Tři čtvrtiny z nich jsou jiţ mrtví. Zajímavé, proč?

Vţdyť ne kaţdý zabíjel!

Odpověď je jednoduchá. Připravenost kvůli své touze zabít, okrást nebo poníţit druhého člověka — to je kaţdý zlomek vteřiny ohromná koncentrace na touhy a ţivot, která vyplavuje lásku z duše. Takový náhled na svět zabíjí nejen zločince, ale i jeho děti a vnuky.

Kdyţ se navzájem stýkáme, pak ať chceme či nikoliv, se navzájem vychováváme. A výchova předpokládá lásku, pomoc ve vývoji a rozumná omezení.

Je mi 35 let. Vyrostla jsem ve šťastné a inteligentní rodině. Získala jsem vysokoškolské vzdělání. Netouţila jsem po kariéře a chtěla se vdát z lásky. Ale nepodařilo se mi to. Z různých důvodů jsem se s muţi rozcházela, nehledě na to, ţe mě milovali (podle jejich slov). Před dvěma lety jsem si nechala udělat plastickou operaci zvětšení prsou. Potom se můj ţivot definitivně zhroutil. Přišla jsem o práci, zůstala mi

«hromada» dluhů a rozešla jsem se se svým přítelem. Kromě toho, operace byla špatně provedena a všechno jsem si musela nechat předělat v lednu r. 2002. Poslední dobou mám neustále depresi, často brečím. Můj morální a psychický stav se neustále zhoršuje, v zimě jsem byla hodně nemocná. Neopouští mě pocit bezvýchodnosti, jako kdyţ chodím v uzavřeném kruhu a nemůţu najít východ. Události se opakují s různými lidmi a v různou dobu, ale nemohu pochopit, jak zpřetrhat tento řetězec? Co nedělám tak, jak mám? Pomozte mi pochopit příčiny mojí krize, a jak mám sama sobě pomoct?

— Kdyţ se muţ zamilovává do ţeny, předpokládá se, ţe na svět přijdou děti. Tedy, čím více v duši ţeny roste koncentrace na lásku a méně na touhy, tím větší je šance, ţe na svět přijdou bezproblémové děti, a to muţe přitahuje. Jestliţe narůstá smyslnost, zvětšují se touhy a zastiňují lásku, pak probíhá zvýšení agresivity, a to muţe odpuzuje. Zde je zvýšená sexualita velmi nebezpečná. Záliba v sexu činí ţenu agresivní a její děti nemocnými. Jedna z příčin váţných onemocnění u dětí je následující. Představme si, ţe u ţeny je v podvědomí jiţ utvořena silná závislost na touhách, — mohla přijít z minulých ţivotů, mohla být předána rodiči, a muţ, který byl před svatbou velmi sexuální, pozorný a něţný před početím a během těhotenství, se najednou chová zcela jinak. Na nepříjemnou situaci, která je ve skutečnosti očištěním a záchranou dítěte, reaguje ţena uráţkami, odsuzováním a ţárlivostí. Do duše dítěte je uloţena časovaná bomba. Uplyne několik let po narození dítěte. Ţena vidí, ţe její muţ k ní v sexuálním plánu zřetelně ochladl. Nechápe, ţe prudké sníţení sexuality muţe pracuje na záchraně dítěte, zmenšuje jeho závislost na touhách a ţivotě. Ţena propadá sklíčenosti, uráţkám a lítosti.

Situace se nepřestává zhoršovat. Ţena si najde milence, a pokud je chování muţe intuitivně nasměrováno na záchranu dítěte, pak má milenec jediný cíl — získat maximální potěšení. Ţeně se dostává ohromné sexuální rozkoše a myslí si: nakonec Bůh vyslyšel mé modlitby a dal mi štěstí. Ale za nějakou dobu onemocní a zemře její dítě. A dále ţena v nic nevěří, má depresi. A za několik let jí lékaři stanoví diagnózu — rakovina.

Vracíme se k lístku s dotazem. Máte zvýšenou sexualitu a závislost na touhách. Diagnostikuji na základě Vašeho rukopisu. V důsledku toho je zvýšená agrese vůči muţům, a tedy i dětem. Seznamujete se s muţem a ze začátku cit lásky zastiňuje touhy, ale potom se postupně spouští setrvačník smyslnosti. A jakmile dosáhnou touha a agrese nebezpečné úrovně, muţ okamţitě odchází, nevědomky poniţuje Vaše touhy, Vaši sexualitu. Muţi svým chováním pracovali na očištění a záchraně Vašich dětí. Kdyţ jste si nechala udělat plastickou operaci, Vaše koncentrace na smyslnost a touhy se několikanásobně zvýšila. Stav budoucích dětí se prudce zhoršil. Tedy, i rozsah očištění se musel několikrát zvětšit. Co je potřeba dělat v takovém případě? V první řadě zachovat lásku, čili nebát se, neklesat na mysli, nelitovat, neuráţet se na sebe a osud. Za druhé: je potřeba zcela přijmout vzniklou situaci. Za třetí: je potřeba pomoct přírodě a nebojovat s ní. Přísná dieta, potlačování tuţeb, vyloučení sexuálních vztahů, modlitba za potomky. Ve vztahu k muţům se orientovat na přátelství, a ne na postel. Všimněte si: západní obchody jsou přeplněny krásnými věcmi, ale všichni se oblékají jako bezdomovci, proč? Čím více Západ lpí na touhách, tím méně je krásných ţen a tím menší je touha pěkně se oblékat. Přestaňte ve svém oděvu zdůrazňovat sexualitu. Nemalujte si křiklavě rty, nedělejte si oční linky. V ţádném případě se nedívejte na porno. Pomalu, nepřetrţitě začněte pracovat na sobě a měnit se. Úspěch se dostaví.

Chápu, ţe musím mít vřelý vztah k člověku, který mě urazil, ale jeho skutek mám před očima, a jakýkoliv vřelý cit ustrne. Říkám si: je dobrý, musím mu odpustit. Ale moje city říkají: je to padouch a darebák a takového člověka je nemoţné milovat. Co mám dělat?

— Uvaţujme logicky, — navrhl jsem. — Nikdy mezi námi nebyli ideální lidé a ani nebudou.

Ale my všichni — hrbatí, hluší, slepí a chromí tělem, duchem nebo duší, — nám všem je souzeno jít k Bohu.

Dnes něco neumíme — zítra se to naučíme.

Ten, kdo Vás dnes urazil, zůstává stejně ze své podstaty Boţským. A v lidském plánu se stane lepší, kdyţ ne dnes, tak zítra, kdyţ ne zítra, tak za měsíc. Tělo přerušuje svou evoluci a chátrá. Ale evoluce vnitřních plánů pokračuje. Proto pohlíţejte na člověka jako na dítě, které dnes neumí milovat, ale za nějakou dobu se to naučí.

A jeho nejlepší výchova — znamená změnit sebe, neboť svou změnou měníme svět kolem nás a ty, kdo jsou vedle nás. Ale protoţe je proces výchovy prostřednictvím naší změny dost dlouhý, můţeme zapojit druhý aspekt výchovy. Totiţ pomáhat druhému člověku v jeho vývoji: v něčem povzbuzovat, v něčem omezovat.

Proces výchovy druhého člověka, čili jeho změny, se ukazuje být nerozlučně spjat s naší vlastní změnou. A nyní mé chápání odpuštění vypadá takto:

1) přijetí a uznání Boţí vůle v tom, co se stalo;

2) zachování lásky k tomu, kdo nás urazil. Nebo přesněji: prostřednictvím toho, skrze nějţ nám bylo dáno očištění;

3) připravenost změnit sebe a pomoct pozitivně se změnit druhému člověku.

Ještě jednou chci zdůraznit: uráţíme se na toho, od koho něco očekáváme. Čím více toho očekávám od druhého člověka, tím větší bude moje sklíčenost a uráţka, pokud to nedostanu. Očekávání — to je závislost. Čím více jsme závislí na lidském štěstí, tím méně je v nás lásky a více uráţek a bolesti. Tedy, čím méně jste naladěna na poţadavky, nároky a očekávání, tím rychleji se Váš muţ změní z prodavače v obchodě, po kterém něco poţadujete, protoţe jste mu zaplatila, v dítě, po kterém nic neţádáte, chápaje Váš projev lásky, pozornosti a starostlivosti jiţ jako ohromné štěstí. A pak v jakékoliv bolesti, kterou Vám způsobí, nebudete vidět jeho zločin, ale svou vlastní nedokonalost.

A pak Vás jakákoliv bolest nebude povzbuzovat k ničení, čili k odsouzení, uráţce, pomstě, ale k tvořivosti, lásce, odpuštění a vlastní změně.

P.S. Odpustit druhému — znamená zachovat lásku nejen k němu, ale i k sobě. Dokud jsme otroky lidského štěstí, musíme někoho poniţovat, a to buď jiné, nebo sebe.

Člověk na sobě začíná reálně pracovat jen tehdy, kdyţ je zatlačen ke zdi. Jak si mám uvědomit, ţe je čas začít, nečekat na krajní situaci? Řekněte mi, prosím, Sergeji Nikolajeviči, to kouzelné slovo, které mě jiţ dnes donutí pracovat.

— Mnich Serafim Rose kdysi řekl: «Zbývá nám mnohem méně času, neţ si myslíme.» A kdyţ se bez většího pozorování ohlédneme, uvidíme, ţe lidstvo se nachází ve velmi váţné krizi. A ţádné vnější snahy situaci nemění. Pokud se budeme násilím nutit pracovat na sobě, znamená to, ţe práce na sobě se nám nelíbí, a dopouštíme se násilí.

V práci nad sebou nesmíme vidět mučení, ale potěšení.

Je potřeba se pomalu, kaţdý den měnit a mít z toho radost.

Je potřeba pociťovat, ţe láska k Bohu je mnohem větší potěšení neţ sex, alkohol, komunikace, splnění jakýchkoliv přání.

A kdyţ pocítíme radost z toho, ţe jsme se stali čistšími, dobrosrdečnějšími, pak se jiţ nebudeme muset přemlouvat a přesvědčovat, ţe je na čase pracovat. Budeme to dělat kaţdou vteřinu.

A v práci na sobě nebudeme vidět utrpení ve zkrocení tuţeb, ale radost směřování k lásce.

Svými knihami jste mi ohromně pomohl, ale problém je v tom, ţe jakmile další krize v mém ţivotě pomine, začínám postupně polevovat a za nějakou dobu na sobě pozoruji tytéţ nedostatky.

— Proudění času je podobné proudění vody.

Pokud neplujeme v jednom směru, odnáší nás to do jiného.

Poslední dobou docházím k závěru, ţe hledání Boţského v sobě musí být neustálé, jinak se místo Boţského objeví zdeformované a agresivní lidské.

Proč lidé dospívají k Boţské lásce tak různými způsoby?

— Jedni musí projít ţivotními zkouškami, druzí — být všemi mastmi mazaní, pro třetí je ještě příliš brzy, aby něčím procházeli. Kaţdý má svůj stupeň.

Hlavní je vědět, kam je třeba jít.

Kolik potřebujeme k tomu, abychom vystoupali o stupeň výše, tolik nám i bude dáno. Zapomínáme na to, ţe Boţí vůle je nasměrována na pomoc k získávání lásky k Bohu.

Proto všechno, co se s námi děje, není v první řadě směřováno na posílení ţivota, touhy atd., ale na upevnění lásky.

Pokud to chápeme, pak nám bude dáno právě to, co potřebujeme.

Čtu teprve Vaši první knihu a jsem velmi otřesena tím, co jsem se dočetla. Všechny mé názory, zásady se hroutí, jsem zmatená. Nevím, jak se mám dále chovat a co si myslet: o sobě, o lidech, o všem, co nás obklopuje a co se děje. Prosím, odpovězte mi. Čekám na Vaši zprávu.

— Boţský pohled na věci předpokládá lehkost, radost a lásku v duši. Snaţte se tak dívat na okolní svět, pak začnete vidět Boţí vůli ve všem a snadněji se změníte. Neboť svět vnímáme v závislosti na tom, v jakém jsme stavu. Změna náhledu na svět bývá někdy velmi mučivá a někdy smrtelná, protoţe prudká přestavba informačních struktur je nebezpečná.

Takţe máte před sebou dlouhou cestu a mnoho změn, prostě na ně musíte být připravena.

Hlavní algoritmus poznání světa — to je vidění Boţské lásky ve všem, co se děje.

Děti

— S manţelem nemáme děti. Včera po zhlédnutí Vaší kazety z 02. 04. 2002 v Petrohradě do nás narazilo auto. Díky Bohu, obešlo se to bez obětí. Četla jsem všechny Vaše knihy. Stav po přečtení je kolosální! Ale zajímá mě otázka, proč nemáme děti?

— Dítě přichází na svět z lásky, a abychom mu mohli předat porci lásky, musíme v tento okamţik ztratit lidské.

Nakolik v okamţiku bolesti a ztráty zachováváme lásku a jdeme jí vstříc, natolik budou naši potomci zdraví.

Čím talentovanější děti jsou nám určeny, tím větší porci lásky jim musíme předat. Tedy, tím více bolesti a utrpení musíme zaţít při předchozím očištění.

To, ţe do Vás najelo auto, svědčí o tom, ţe poníţení lidského jste přijali ještě málo a Vaše moţnosti jsou zatím nevelké.

Čím větší bude koncentrace na Boţské, tím intenzivněji se budete měnit, pracovat na sobě, a tím rychleji a bezbolestněji proběhne příprava k narození dítěte.

Jeden ruský ministr vyprávěl takový příběh: Několik let ţili s manţelkou, ale děti jim Bůh nějak neseslal. A jedna babka jim poradila: «Vezměte si z ulice k sobě domů ubohého, nešťastného, opuštěného, nemocného psa a Bůh vám sešle štěstí.» Nejprve babce nevěřili, ale uběhla nějaká doba, a náhodně se naskytla moţnost vzít si právě opuštěného, nešťastného psa. Vzali si ho, vyléčili a pes se stal členem rodiny. Potom ţena otěhotněla. Kdyţ nastal termín porodu, pomysleli si, ţe dítě a pes se nesnesou, nebo ţe si budou navzájem překáţet, a tak dali psa do dobrých rukou. Ta babka řekla: «Jak jste mohli dát pryč psa, který vám přinesl štěstí? Teď ho mít nebudete.» A skutečně, kdyţ přinesli dítě z porodnice, v rodině, ve vztazích došlo k naprostému krachu a za nějakou dobu se rodina rozpadla.

— Dříve jsem psal o následujícím faktu. Ţena nemůţe porodit, adoptuje dítě a potom sama porodí. Proč? Protoţe láska se probíjí skrze vrstvu blahobytu, přání atd.

Kdyţ člověk zaţívá neustálý cit lásky a odevzdání, pak jsou očišťovány jeho duše a přirozené struktury pole. Protoţe je to totéţ. Očištění duše, čili extra hlubinných struktur, dříve či později vede k očištění povrchních tělesných struktur, těch, které jsou spojeny s tělem.

V lidské lásce jsme více spotřebiteli. Pracujeme pro naše touhy, náš ţivot, jeho pokračování.

V Boţské lásce dáváme. Čím více je v našich citech Boţské lásky, tím větší štěstí je pro nás dávat, a ne získávat.

A ten, kdo se učí dávat více, neţ získává, očišťuje svou duši. Jelikoţ se dítě nerodí z touhy, ale z lásky, pak, aby přišlo na svět, musí mít ţena vypracovaný zvyk dávat lásku a energii. Ţárlivost, uráţlivost, unášení sexuálními touhami, přejídání — to vše zesiluje spotřebu a bere energii, nezbytnou pro narození dětí. A nejen dětí, ale i energii, nezbytnou pro existenci a rozvoj rodiny. Poslední dobou začali neplodným ţenám navrhovat hladovění. A mnohé po takovém léčení otěhotněly.

Na lidské, povrchové úrovni získáváme energii, kdyţ dostáváme, jíme, opalujeme se atd. Na Boţské úrovni — dáváme. A pokud brzdíme lidskou úroveň, omezujeme se v jídle, sexu, v touhách, obzvláště na jaře, kdy se tyto touhy utvářejí, snadněji pocítíme Boţské a naplníme duši láskou a energií. Neboť energie — to je funkce času, a čas — funkce lásky.

Vraťme se k otázce. Proč lidé chovají zvířata?

V lidských vztazích bývá zřídka nezištná láska. Obvykle k dětem nebo rodičům. Proč? Protoţe láska je zastiňována lidským, a základ lidského štěstí — to je sexuální touha, tedy ţivot a jeho pokračování. Proto je láska k rodičům a dětem, kde je zablokován sexuální pud, čistší a delší.

Proto rodiny, které jsou zaloţeny v první řadě na přátelství a úctě, a aţ potom na sexuálních vztazích, jsou šťastnější a existují déle.

Láska ke zvířeti je podobná lásce k dítěti. Je v ní mnoho odevzdání a péče a zároveň absence nároků, které zabíjejí lásku. Ano, copak je moţné urazit se na zvíře? A domácí zvířata vyţadují častěji větší pozornost neţ dítě.

Pokud by byl pes čistokrevný, udrţovaný, s dobrým rodokmenem, láska k němu by jiţ mohla být zištná, protoţe je pes čistokrevný, krásný atd. Tedy, odevzdání by bylo méně. Ale kdyţ nic z toho není, nezištnost je maximální.

A čím více v lásce dáváme, tím více získáváme. V Bibli je řečeno: «Láska přebíjí mnohé hříchy.»

Periodicky jsem u svých pacientů zaznamenával ohromující fakt. Představte si ţenu s katastrofickým vnitřním stavem. Parametry jsou strašné. Ale stačí, aby se zamilovala a šla za láskou, zbavila se strachu, nároků a logiky, a všechny parametry se prudce srovnávají, pole začíná prostě zářit. Potom se u ní objevují ambice, pochyby, zdravý smysl ji nabádá k brzdění lásky a vše se prudce vrací do dřívějších kolejí, ba dokonce se to můţe zhoršit. Ale pokud ţena ţije ve stavu lásky nejen den, dva, týden, pak začíná vnitřní přerod, který čistí stejně jako modlitba.

Emoce našeho vědomí pronikají do hloubky asi za půl roku aţ rok. Člověk se stává jiným. Jiný je osud i karma.

Zdá se, ţe Sv. Serafim Sárovský říkal: «Pokud Bůh k sobě povolal člověka, pak jiţ nepotřebuje modlitbu. Modlíme se proto, abychom pocítili Boţskou lásku ve své duši, skrze ni se spojíme s Bohem a pocítíme, ţe jsme jeho součástí.»

Takţe, dokud bylo zvíře v domě, v duši ţeny se utvářel mechanismus umění milovat. Neustálé, kaţdou vteřinu, dávání lásky, vřelosti a dobrosrdečnosti. Proč narozené dítě nedokázalo v duši ţeny udrţet tento proces? Protoţe se spustil mechanismus lidského štěstí. Je to její dítě, její součást, pokračování jejího ţivota. Tedy, objevují se strach, obavy, nespokojenost se sebou i s druhými, čili celá exploze tuţeb. Ţena se ještě nenaučila milovat, ale štěstí jiţ dostala. Základy jsou ještě slabé, ale dům je jiţ postaven.

Proč se dříve, kdyţ se narodilo dítě, přinášeli oběti, hojné dary? Protoţe k Bohu se nepřibliţujeme tehdy, kdyţ získáváme, ale kdyţ dáváme.

Pokud by ţena prostě vyhodila psa na ulici, pak by se mechanismus nezištné lásky, dávání, starostlivosti zastavil, novorozené dítě by v jemném plánu nedostalo určenou lásku a energii od matky a nejspíše by zemřelo. Protoţe psa dali do dobrých rukou, mechanismus umění milovat se nenarušil, ale zabrzdil. Energie vystačila na ţivot dítěte, ale bylo jí málo na udrţení rodiny.

Dítěti se ve škole posmívají a ubliţují mu. Jak se má správně chovat?

— V první řadě je potřeba, aby se správně chovala jeho matka. Intuice u dětí je mnohem vyšší neţ u dospělých. Na podvědomou agresi reagují mnohem rychleji a krutěji. Chlapec, zvnějšku naprosto klidný, můţe podvědomě nenávidět své vrstevníky. Nebo nenávidět a poniţovat sebe, aniţ by to tušil.

V jednom i druhém případě bude přitahovat vnější agresi, totiţ stane se objektem poniţování svých vrstevníků.

Proto je potřeba ho v první řadě učit dobrosrdečnosti, a ne pomstychtivosti a odsuzování. Dítě pozorně naslouchá emocím rodičů a kopíruje je. A pokud ho rodiče v první řadě učí dobrosrdečnosti a aţ potom obraně, nedělají katastrofu z toho, ţe má dítě problémy s vrstevníky, pak se postupně situace napravuje. Ale to je povrchní odlitek emocí, který dítě neustále přebírá od rodičů. Hlubinná reakce na okolní události se vztahuje k létům, která předcházejí narození dítěte.

A pokud matka neustále udrţovala pocit převahy nad manţelem nebo jinými lidmi, pokud dlouho odsuzovala, uráţela se, nebo zaţívala sklíčenost, nechtěla ţít před početím nebo během těhotenství, pak je moţné s jistotou říci, ţe její dítě bude mít problémy v komunikaci s vrstevníky.

S čím můţe být spjata krutost současných nezletilých?

— Fyzický, psychický rozvoj dítěte probíhá mnohem rychleji neţ u dospělého. Stejně tak se mohou dost rychle měnit charakter a náhled na svět. A mravní výchova pro nezletilého — to je nejen jeho náhled na svět, ale i charakter a osud. Mravnost nabádá člověka k potlačování

agrese vůči druhým lidem, rozvíjí umění překonat své touhy, nalaďuje na lásku a dobrosrdečnost. Mravní pojem byl vytvářen náboţenstvím, coţ zabezpečovalo společnosti strategické přeţití.

Sovětská společnost se rozpadla proto, ţe její ideologie, filozofie a mravnost byly ze své podstaty závadné, zcela vycházely z priorit fyzického blahobytu a lidského principu. Kdyţ neexistuje stát, začíná proces jeho vzniku, objevují se kmeny, potom se kmeny spojují do kníţectví, kníţectví postupně vytvoří stát. Před 10—15 lety se na pozadí bezmocného státu objevila gangsterská uskupení, která mezi sebou vedla války a spojovala se do větších kmenů. Samozřejmě, ţe se lídry stávali ti, kteří měli bohaté zkušenosti s kmenovým rozvojem a přeţitím, čili rodáci z Kavkazu.

V současnosti představuje Rusko feudální stát s tendencí přechodu k monarchii. A vzhledem k tomu, ţe stát přece existuje a nahromaděný duchovní potenciál je ohromný, neprobíhá tento proces v Rusku stovky let, ale jen pár desetiletí. Ale gangsterská kmenová psychologie, kterou mládeţ dostala namísto té ztracené, se nemohla nepodepsat na současném pokolení. Holdování svým touhám, naprostá anarchie, sexuální nevybíravost, poniţování druhých, kult peněz — to vše bylo nejeden rok propagováno jak na ulici, tak i na televizních obrazovkách. A jestliţe byla za socialismu duše člověka orientována na nejvyšší lidské hodnoty, pak po jejich krachu všichni začali zboţňovat krátkodobé hodnoty.

Degradace vědomí vede k degradaci chování a potom k degeneraci potomků nebo jejich neexistenci. Nyní tento proces také u mnohých dorostenců pozorujeme. Ale velká část nezletilých — a to je vidět — je zdravá, protoţe v Sovětském svazu byla většina lidí intuitivně věřících. Směřování k duchovnosti a vyšším mravním pojmům je bez umocnění lásky v duši nemoţné. A nehledě na to, ţe samotný systém socialismu byl odsouzen, strategické myšlení a nahromadění lásky udělaly své. Vznikl zajímavý obraz. Z jedné strany — ohromný nevyţádaný potenciál a z druhé — bídná státní psychologie, nebo přesněji, její absence. Nenucenost v náhledu na svět přivádí jedny k náboţenství, druhé — k penězům.

V současnosti vidíme, jak se utváří nový náhled na svět ruského člověka. Peníze jiţ přestávají zamotávat hlavu, ale naprostá anarchie a sex nepřestávají být idoly současné mládeţe. Následky takového náhledu na svět dají o sobě ještě vědět. Snaha nevytvářet nový pohled na svět, ale mechanicky něco ukrást na Západě, současné ruské kultuře neprospívá.

Nedávno jsem zapnul televizi, ale hned jsem ji také vypnul. Protoţe vedle mě seděly mé děti. Co jsme tam viděli? Přes celou obrazovku jeden z hollywoodských idolů, který znetvořil svůj krásný mladý obličej, šíleně křičí: «Potřebuješ velký — převelký penis a nic víc.» Naše podvědomí má své zvláštnosti. Slovo, které můţe dvacetiletý mladík přeslechnout a zapomenout, můţe mít na dvanáctiletého chlapce ohromný vliv a ovlivnit celý jeho další ţivot.

Takţe, v současnosti jsme ještě dětmi, a celý stát nenasytně vstřebává jakýkoliv světonázor ve snaze vytvořit návod k činnosti. Pomstychtivost, nenávist, lakomost, krutost a bezzásadovost, které zaplavily televizní obrazovky, se u mládeţe ustalují v činech, a potom se jejich děti stanou zločinci, dá se říci — geneticky.

Neboť v dětech jakýkoliv program mnohonásobně zesiluje. Pokud si myslíme, ţe uplyne nějaká doba a krutost bude zapomenuta, je to naivní.

V našem podvědomí není promlčecí doba.

Jednou se v novinách mihla zmínka o šílené vraţdě. Stařenka — důchodkyně bez zjevného motivu zabila sousedku. Později, během vyšetřování, se ukázalo toto: Stařenka ţila v blokádním Leningradu a jednou, během jednoho ze záchvatů hladu, zavolala svou sousedku, zabila ji, naporcovala mrtvolu a potom ji snědla. Uběhlo 50 let, ve vědomí je všechno zapomenuto a najednou v televizi dávají pořad o blokádě Leningradu. Program vraţdy se

spustil automaticky: stařenka se zvedla a šla k sousedce, zazvonila na ni, pozvala ji k sobě na návštěvu, potom ji zabila, ale hlavu nestačila uříznout, — vrátil se manţel sousedky. Vítězství ţaludku a tuţeb nad láskou, pokud je ustáleno v činech, můţe ţít v podvědomí nejedno pokolení.

Znám jen dvě cesty překonání vnitřní touhy zabít:

První — rozpad duše se musí přeměnit na rozpad těla. Nemoc, vlastní utrpení, smrt do určité míry odčiňují to, co jsme provedli dříve. Je to cesta samovolná;

Druhá cesta — vědomá — to je láska, pokání a vlastní změna.

Prostřednictvím obratu k Bohu můţeme změnit ty hlubiny našeho podvědomí, o kterých nemáme ani tušení. A čím váţnější je naše přání změnit se, tím rychlejší bude výsledek.

Dříve jsem nechápal jeden fenomén. Připusťme, ţe vidím, ţe rakovinný nádor u člověka je spojen s jeho charakterem a náhledem na svět. Vysvětluji mu spojitost jeho nemoci s hlubinnými emocemi v těle, kterou mohl vytvořit před 20 lety. Člověk začíná přezkoumávat svůj ţivot, mění vztah ke všem událostem a rakovinný nádor mizí.

Nádor zmizel, ale já vidím, ţe jeho charakter se ještě nezměnil. Tedy dostal zálohu na své budoucí reálné změny. Ale mnozí, aniţ by to pochopili, se přestávají měnit a jsou překvapeni, proč se nemoc znovu vrátila.

Tak proč přece záměr můţe léčit? Nepochopil jsem to ihned. A kdyţ jsem si to uvědomil, začal jsem pacientům říkat toto: všechno, co jste někdy v ţivotě udělali, vnitřně nepřestáváte dělat i nyní.

Holografie Vesmíru v prostoru znamená, ţe v jemném plánu se Vesmír představuje jako bod. A protoţe vnější plán je spojen s prvotním jemným, jakákoliv část Vesmíru má o něm veškeré informace. Ukázalo se, ţe Vesmír je holografický i v čase. Čili v jemném prvotním plánu představují minulost, přítomnost i současnost také bod.

Proto se v jakémkoliv probíhajícím procese skrývá informace o minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

A zvnějšku doznívající procesy nepřestávají existovat v jemném plánu. Probíhající událost utváří vědomí a ovlivňuje ho.

Ale je moţný i opačný proces. Vědomí utváří událost a ovlivňuje ji. Takţe, pokud jste si stanovili nějaký cíl a jste připraveni pro to něco udělat, v podvědomí to začínáte kaţdou vteřinu uskutečňovat.

Pokud je člověk připraven udělat hrdinský čin, pak ho vnitřně uskutečňuje kaţdou vteřinu, jednoduše řečeno, připravenost něco učinit — to je jiţ skutek.

Proto je vnější náhled na svět člověka v podvědomí zároveň jeho chováním. A protoţe u mládeţe je tento proces mnohem intenzivnější neţ u dospělých, nynější světonázor naší společnosti, který se utváří samovolně nebo vědomě, bude za nějakou dobu určovat kulturu i politiku budoucího Ruska.

Synovi je celých 15 let. 4 roky je v domě «poltergeist». Všechny tyto roky «něco» bije, trápí, dusí dítě. Nepouští ho do školy (ztrácí se obuv, dokonce z něj mizí oblečení, vytrácejí se učebnice, sešity). Co to je? Proč má syn takový osud?

— Provedl jsem diagnostiku Vašeho syna na základě tohoto vzkazu. Objevil se následující obraz: Je to dubl Vašeho syna, který mu zachraňuje ţivot. Školu nebo institut si podvědomě asociujeme s blahobytným osudem, koncentruje naši pozornost na vědomí a schopnosti. A pokud můţe taková závislost zabít, pak ztrácí dítě chuť učit se, a pokud má přivést na svět děti, pak budou duše budoucích dětí nebo jeho vlastní dělat všechno pro to, aby zachránily jeho ţivot. U Vašeho syna začal tento proces v 11 letech. Teď si představte, začíná jeho

pohlavní dospívání, duše Vašeho syna se dostává do kontaktu s budoucí manţelkou, matkou jeho dětí. V jemném plánu začíná procházet poníţením, uráţkami, čili zapojuje se mechanismus očištění jeho duše prostřednictvím různých situací. Ale úroveň jeho pýchy překračuje 8krát smrtelnou úroveň.

Proč? Ţeny ve Vašem rodu rády odsuzovaly a kritizovaly lidi, totiţ vědomí stavily nad lásku. Tedy, i Váš syn neunese krach vědomí. Coţ znamená, ţe nepříjemnosti v osudu, neúspěchy, nespravedlnost, poníţení budou pro Vašeho syna nepřekonatelnou překáţkou. Nedokáţe zachovat lásku v okamţiku očištění prostřednictvím druhého člověka. Tedy, je potřeba zabrzdit rozvoj jeho vědomí a destabilizovat ho. A pak bude mít šanci přeţít a mít děti. Kdyţ se do něho pustily tak usilovně, jsou duše jeho dětí dobré, k čemuţ Vám gratuluji. Dejte svou duši do pořádku, naučte syna modlit se a vše bude dobré.

Mé dítě se rádo pitvoří a říká různé sprosťárny a hlouposti, a k tomu ještě řídí dospělé. V čem spočívá příčina tohoto jevu?

— Jakékoliv zvrácenosti, krutost, stejně jako nemoc, se objevují tehdy, kdyţ je v duši nedostatek Boţské lásky. Existují dva typy nemoci. První — kdyţ je člověku shora dána citovost, intelekt nebo schopnosti, které převyšují průměrnou úroveň. On se s tím nemůţe vypořádat, a pokud ještě rodiče a předci nebyli věřící, pak ani vědomé směřování k lásce ihned neumoţní překonat setrvačnost svých citů. Takový člověk bude mít problémy s duší i tělem. Ale stejně bude sílit kladná tendence. A teď si představme jinou situaci. Člověk se vědomě zříká lásky, vrhá se do víru citového a materiálního štěstí a dokonce s obyčejnými schopnostmi a touhami začne prudce degenerovat, přičemţ duše bude degenerovat rychleji neţ tělo v důsledku nesprávného pohledu na svět. Potom nastane rozpad všeho, znehodnocení lidského štěstí a nakonec přechod na první cestu. Ale to všechno zabere mnoho času a utrpení. Co dělat? Pro některé lidi je záporná zkušenost důleţitější neţ ta pozitivní. Takţe, jedni lidé se snaţí vybojovat si autoritu a přesvědčit se o vlastní solventnosti prostřednictvím rozvoje vztahů a lásky. A druzí — prostřednictvím potlačení a poníţení jiných. Kdyţ člověk nerad pracuje a neumí to, nezvykl si dávat, značně závisí na základech lidského štěstí, vývoj u něho probíhá těţce. A objevuje se pokušení nejít vpřed a předhonit ostatní, ale odhazovat dozadu ty, kdo jsou nejblíţe. Právě tento model chování byl vytvořen za socialismu. A takové chování vypovídá o rostoucím nebezpečí pro dítě. Z jedné strany je potřeba omezovat jeho neetické chování i fyzickými tresty, a z druhé strany — naučit ho milovat a rozvíjet se. Ale lepší je začít od sebe, protoţe chování dítěte — to je zpravidla podvědomý duševní stav rodičů, několikrát zesílený.

Máme velké problémy se synem. Všechny jeho skutky a charakterové rysy jsou naprosto opačné neţ ty, jaké bychom my — rodiče v něm chtěli vidět. Vţdy jsme se snaţili být mu dobrým příkladem, ale někde jsme udělali chybu. Teď je to očividné. Máme neustále starosti, jak napravit tento stav. Pomozte nám!

— Omyl mnohých rodičů spočívá v tom, ţe jsou přesvědčeni, ţe děti přebírají jejich vnější chování a vnější snahy. Rodiče uvaţují takto: «Nespáchal jsem zločin kvůli penězům, neloupil jsem a nezabíjel, neproklínal jsem lidi a nemstil se jim. Proč je mé dítě zcela jiné?» Čili rodič se choval morálně a mravně, ale u dítěte tato tendence z jakýchsi důvodů degeneruje. Takţe: morálka a mravnost — to je chování, které orientuje člověka na lásku. A pokud se rodiče zříkali lásky, dítě se zřekne mravnosti. Připusťme, ţe člověk byl neustále nespokojen se svým osudem a svou finanční situací. Ale přitom byl spořádaným a zdvořilým občanem. Ale jeho syn začíná loupit a zabíjet. Rodič těţko pochopí, ţe nespokojenost s osudem a syn-vrah je jedno a totéţ, rozprostřené v čase zříkání se Boha.

18

Vnější nepřijetí agresivního prostředí způsobuje zmenšení závislosti, připoutanosti a povzbuzuje k aktivním činům. Vnitřní nepřijetí — to je odmítání Lásky i Boha.

To, co neustále děláme zvnějšku, se stává naším vnitřním.

Proto musí být lidská logika přerušovaná, a Boţská — nepřetrţitá.

Takţe, dlouhotrvající nespokojenost s osudem, uráţky na lidi, odsuzování okolního světa, sklíčenost a nedostatek sebevědomí, strach a pochyby o své budoucnosti, zříkání se lásky k rodičům, zříkání se lásky k milovanému člověku, který nám vědomě či nechtěně způsobil bolest, — to všechno nepozorovaně rozeţírá naši duši v jemném plánu, u dětí se to stává znatelné, ale u vnuků je to katastrofické. Duše bez lásky začíná hynout, ale není to hned zřetelné. Proto je lepší začít dávat duši do pořádku a nečekat na vnější projevy. A pak se dokonce i u dospělého syna můţe prudce změnit jeho charakter a chování. V takových případech vysvětluji rodičům: čím silnější jsou Vaše emoce, tím rozsáhleji pronikají do budoucnosti a stejně tak ovlivňují potomky. Nejsilnější vzplanutí emocí propukají v období pohlavního dospívání. A tady se i 10 let potom mohou silné uráţky na rodiče, strach, touha neţít projevovat váţnými problémy. Následující období — první láska. Ukazuje se, ţe jen špatná myšlenka, očernění milovaného člověka je katastrofou v jemném plánu. Obvykle je první láska nešťastná a způsobí mnoho bolesti. Takţe, jako při porodu, skrze bolest duše a těla se očišťuje naše láska k Bohu a naši potomci se stávají ţivotaschopnými.

V okamţicích první lásky je pro chlapce nejnebezpečnější odsuzování, a pro dívky — sklíčenost, touha neţít. Následující vzplanutí citů probíhá před seznámením budoucích manţelů a před uzavřením sňatku.

V čem spočívá smysl výroku: všechna manţelství se uskutečňují na nebesích? Znamená to, ţe v jemném plánu se manţelé jiţ dávno navzájem znají, mají jiţ společné děti, které se musí narodit. Proto i při zvnějšku zdrţenlivých a nevýrazných emocích můţe v podvědomí budoucích manţelů probíhat revoluce. Tady jsou vzájemné nároky a uráţky neméně nebezpečné. A ještě jedna velmi důleţitá etapa — chování rodičů během těhotenství. Jejich pohled na svět, charakter a chování se ukládají nejen v duši, ale i ve fyzickém těle, v genech dítěte. Takţe, dokonce i kdyţ zpětně procházíme znovu ţivotem, přičemţ se zbavujeme lidské logiky a přibliţujeme se k logice lásky a Boţí vůli, můţeme změnit minulost našich dětí, tedy i jejich budoucnost.

Váţený Sergeji Nikolajeviči, co si myslíte o lásce k idolům? Tisíce dívek a mladých lidí si oblíbily populární popové muzikanty, herce, sportovce atd. Ale jedni čerpají z tohoto citu radost a inspiraci, a druzí spějí k sebevraţdě. Proč se tak děje? Je nebo není škodlivé pro ţenu, aby snila o někom nedostupném, kdyţ má milovaného manţela a rodinu?

— Vzpomínám si, jak jsem byl v létě na venkově. Zašel jsem k farmáři pro mléko. Jeho manţelka se smíchem ukazovala prstem na housera: «Vidíš támhle toho housera, tak to je náš hrdina, zamiloval se do kachny, nikoho k ní nepouští. Chodí za ní jako uvázaný, hladí ji, štípe. Skutečně se do ní zamiloval, nemůţe bez ní ţít.»

Druhý příběh. Kdysi jsem plaval v Jiţním moři. A vidím následující obraz. Kolem pluje nevelký pstruh. Takový pěkný, modrý s bílými skvrnami, a nad ním jako přivázaná pluje jehla mořská, taková ţluťoučká. Jako kdyby se k němu přilepila. A je vidět, ţe si z něj dělá legraci, plavou si tak jako přilepení, mezi kameny. Co to všechno můţe znamenat?

Kaţdá ţivá bytost má svůj okruh vnímání světa, svou informační strukturu. Vývoj Vesmíru — to je stále větší mnohotvárnost a zároveň stále větší úsilí o jednotu. Pouhá mnohotvárnost znamená však rozpad. Pouhá jednota — zkostnatění. Kaţdá bytost, rozvíjející

se ve svém řečišti, se snaţí spojit s okolním světem. Je to záruka vývoje i přeţití. A projevuje se to různým způsobem. Kdyţ se do někoho zamilováváme, sjednocujeme se s tímto člověkem. A k nám přetéká jeho vnímání světa, jeho city, schopnosti, talent. A nejen to.

Jeden profesor mi kdysi vyprávěl příběh:

— Mladá dívka se zamilovala do černocha. A několik měsíců se s ním stýkala. Ale do postele to nedošlo — jen se jednou políbili. Potom se rozešli. Nepamatuji si z jakých důvodů. A za rok se provdala, za další rok se jí narodil nádherný černoušek. Dokáţete si představit stav ţenicha a rodičů.

Museli si pozvat profesory, aby jim vysvětlili, zda je to moţné. Jak se zdá, jako argument uváděli následující fakt. Několik let byl prováděn experiment kříţení koní a zeber. Ale od zebřích samců a kobyl ţádné potomstvo nebylo, početí neproběhlo. Kobyly vrátili k hřebcům a pak se jim za nějakou dobu začali rodit zebry.

O čem můţe vypovídat tento fakt? O tom, ţe příroda Vesmíru je v první řadě informační. Vzpomeňte si na Evangelium podle Jana. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha,

to Slovo byl Bůh. To je přímý odkaz na informační základy Vesmíru.

Takţe, naším idolem se stává ten, jehoţ kontakt nám pomáhá rozvíjet se. Ale v přátelském kontaktu přejímáme to, co se nám zalíbilo: vůli, dobrosrdečnost, šlechetnost, umění milovat, a v sexuálním plánu všechno to, co vidíme — je malinkatá část. A tady nemusíme dostat to, o čem sníme.

Proto si myslím, ţe moţná kdyţ má ţena milovaného manţela a děti, můţe snít o idolu, ale raději o přátelství a komunikaci s ním, neţ o sexu, neboť kdo ví, jaké by překvapení mohla ještě manţelovi způsobit.

Mimochodem, často u mě na příjmu bývají velmi krásné ţeny. Kdyţ odcházejí, říkají mi:

«miluji Vás.» A je jasné, o čem je řeč. V jemných plánech nemáme pohlaví. Tam je pojem

«miluji» zbaven strachu a připoutanosti.

Co se týče mládeţe a její potřeby mít idola — to je naprosto normální jev. Jsou poníţeny touhy, spjaté zejména s tělem. A cit lásky a výdej energie se svobodně realizují.

Pokud člověk nemá zkušenost s překonáním tuţeb, pak koncentrace na idola některé přivádí k tomu, ţe touhy začínají dusit lásku, a tím tedy i ţivot. A to pak můţe vést k sebevraţdě. Proto si myslím, ţe k idolu je potřeba stavět se takto: všechno to, co mu bereme tím, ţe ho napodobujeme, potřebujeme k tomu, abychom jemu i druhým dali mnohem více.

Osobní vztahy

Jednou mě opustil milovaný člověk, od té doby se do nikoho nemůţu zamilovat.

— Zamilovanost — to je mnohem větší štěstí neţ jakákoliv materiální a duchovní blaha. Před tím, neţ něco dostaneme, nejprve ztrácíme.

A nakolik je veliké štěstí nabytí, natolik bolestivá a mučivá je tomu předcházející příprava.

A pokud neumíme ztrácet, zbavujeme se moţnosti něco získat.

Čím více uráţek, poníţení, lítosti, touhy neţít jste zaţila při rozchodu, tím méně máte šancí, abyste prošla následujícími zkouškami. A pak můţe silná láska skončit tragicky pro Vás nebo pro Vašeho milovaného člověka.

Kolik je nám dáno shora, tolik musíme ztratit. Ale kdyţ je nám dáváno velké štěstí, nedíváme se kolem a nesrovnáváme se s těmi, kteří nemají nic. Kdyţ začínají ztráty a neštěstí, ohlíţíme se na druhé a začínáme se uráţet na osud. Takţe pochopte jednoduchou věc. Jakákoliv bolest, kterou Vám přinese osud, je zálohou budoucího štěstí. Jakákoliv utrpení, pokud se zdrţíte nenávisti, uráţek, strachu a sklíčenosti, jsou zálohou budoucího štěstí.

Náboţenství

Před pár lety v Itálii se dalajláma obrátil na publikum a vyzval ho, aby «strávilo svůj ţivot v nepřetrţitém štěstí». Novináři se okamţitě doţadovali vysvětlení: «Co je štěstí pro hlavního mnicha Tibetu?» Dalajláma se dlouho vyhýbal odpovědi a potom řekl: «Štěstí — to je schopnost vypustit z hlavy takové věci jako ţárlivost, hrdost, hněv a zaměnit je naprostým odpuštěním, trpělivostí a sebeutvářením.» Ve Vašich knihách je řečeno to samé. Je-li v tom nějaký rozdíl?

— Není. Lidé, kteří se nacházejí na úpatí hory, vidí zcela odlišné situace a obrazy. Ale pokud zvednou hlavu a podívají se na vrchol, pak všichni uvidí to samé.

Jakýkoliv člověk, který můţe vidět jemné plány, nakonec pochopí, ţe bez lásky a směřování k Bohu je nemoţné přeţít.

Zvnějšku můţe být pojem štěstí spjat s prací, penězi, nemovitostí, slávou, mocí, jídlem, sexem aj. Ale jestliţe to všechno není zajištěno vzplanutím lásky v duši, pak to, co bylo včera štěstím a poţitkem, se dnes můţe stát mučením a utrpením. Závist, strach, ţárlivost, sklíčenost, odsuzování a uráţky nás odtrhávají od lásky a postupně všechny činí více nešťastnými. Kaţdý z nás ţije pro štěstí a směřuje k němu. Vnější projevy štěstí vypadají u kaţdého jinak. Ale je potřeba si vţdy pamatovat, co je podstatou jakéhokoliv štěstí.

Dokud směřujeme k lásce a umocňujeme tento cit v naší duši, vţdy budeme šťastní. A to je to štěstí, které nám nikdo nevezme. A jen my sami se ho můţeme zříct.

Zajímá mě taková otázka: Chystám se nechat odslouţit bohosluţbu za příbuzného, který zemřel před 20 lety. Ale pokud se jeho duše za tu dobu jiţ převtělila na Zemi nebo v jiných světech, znamená to, ţe nyní kdesi ţije? Neuškodím mu tak? Vţdyť je známo, ţe modlit se «za věčný odpočinek» ţivých je špatné. Ale církev přece neuznává převtělení?

— Nejlepší pomoc mrtvému příbuznému je Váš vnitřní pocit, Vaše zachování lásky, zbavení se nároků vůči ţivým i mrtvým. Viděl jsem, jak to pomáhá. Duši to v kaţdém případě pomáhá! Ať uţ se nachází v jiných světech nebo na Zemi.

V čem spočívá smysl modlitby, kdyţ se za někoho modlíme? V tom, aby člověk v sobě pocítil Boţské, lásku k Bohu jako nejvyšší skutečnost. Jestli je ţivý nebo mrtvý, nehraje roli! Protoţe láska k Bohu leţí za hranicemi ţivota a smrti. Tady modlitba pomáhá vţdy a je jedno, kde se dotyčný nachází, v jakém světě je.

S přítelem chodíme do protestantského kostela. Já i on na sobě pozorujeme následující: před bohosluţbou «černáme», blázníme, hněváme se, ale v jejím průběhu pomalinku dochází k našemu «prosvětlení», uklidňujeme se. Je to skutečně očištění nebo iluze? Při tom všem, ţe chodím do kostela, nepiji, nekouřím, chovám se slušně, modlím se, mám sklony k různým hanebnostem (k čarodějnictví, bludu, záškodnictví, pomluvám).

— Zpočátku křesťanství jasně a důsledně udrţelo prioritu lásky nad vším ostatním! Ve všech následujících odvětvích a proudech je stále více logiky, zdravého lidského rozumu a méně Boţské lásky. Proto nepozorovaná podvědomá priorita morálky, mravnosti a zásad často přináší opačný výsledek. Čím více se člověk modlí, vyznává daný směr, ne křesťanství, ale právě jeho odnoţ, ţije v něm, tím více se můţe projevovat nepřirozenost tuţeb. Proto si myslím, ţe v první řadě je potřeba přečíst si Bibli a pocítit to, z čeho vznikly všechny ostatní směry. Pocítit prioritu lásky nad všemi úmysly, touhami, ţivotem. Moţná, ţe pak bude méně nepřirozených snah a všeho ostatního.

Neustále říkáte, ţe je potřeba se modlit. Řekněte mi, prosím, jak konkrétně? Podle modlitební kníţky nebo prostě jen všem odpouštět, zbavovat se strachu a znovu si projít ţivot? A ještě: kdy je nejlepší se tím zabývat?

— Jeţíš Kristus nám dal modlitbu. Zdá se, ţe vytvářet modlitby po něm je rouhání. Ale modlitby se stále objevovaly. Jak to hodnotit? Jako zločin ve vztahu k tomu, co řekl Kristus? Jako zločin ve vztahu k víře v Boha? Jako odmítání hlavních přikázání? Proč lidé nepřestávají vytvářet modlitby a proč se jimi řídí?

Protoţe musíme neustále poznávat Boha. Neustále hledáme Boha v sobě a neustále hledáme slova, která nám pomohou pocítit Boha v sobě. Proto hlavní není text modlitby, ale moţnost pocítit v sobě věčnou lásku, moţnost překonat přitaţlivost lidského štěstí, moţnost milovat vše lidské jako své dítě, ať uţ to je můj ţivot, moje tělo nebo svět, který mě obklopuje.

Kaţdý člověk má svůj čas modlitby. Je to především tehdy, kdy nás neruší vědomí. Bývá to brzy ráno, bývá to tehdy, kdyţ jsme se od všeho odpoutali a našli si na modlitbu čas a místo, bývá to tehdy, kdyţ se chceme hodně modlit. Proto nemohu striktně něco určovat. Kdyţ člověk neustále směřuje k Boţskému ve své duši, má právo sám si vybrat, kde, kdy a jak se bude modlit.

Říkal jste, ţe pokud má člověk velkou energii Boţské lásky, můţou se s ním dít jakékoliv zázraky, např. dorůstat části těla, normalizuje se fungování orgánů a mnoho jiného.

— Jestliţe ještěrce dorůstá ocas, znamená to, ţe v přírodě existuje mechanismus regenerace částí těla. Otázka je, proč to nefunguje u ostatních? Pokud to budeme aplikovat na člověka, pak je to zde velmi jednoduché. Nezranitelnost našeho těla, regenerace všech orgánů

— to je přerušení vývoje, jeho zánik. Člověk ztrácí zodpovědnost před přírodou.

Představte si, ţe jedete v autě, ve kterém, ač byste dělali cokoliv, se nestane nic, co by vedlo k Vaší smrti. Pak začnete zabíjet všechny kolem sebe. Totiţ zvýšená bezpečnost je zastavením vývoje. Kdyţ se naučíme rozvíjet a překonávat svou bezpečnost, pak nejspíše nebudeme potřebovat takovou bezbrannost. Nejsme připraveni na změny. Náš náhled na svět, naše koncentrace na lásku je nicotná, coţ nám nedovoluje dotknout se určitých pravd, které nám potom umoţní změnit okolní svět doopravdy. Takţe opět se vracíme k lásce a vlastním změnám.

Mohou lidé, kteří se navzájem milují, — muţ a ţena, na dálku cítit jeden druhého, posílat si navzájem neviditelné signály, něco jako telepatie?

— Všichni blízcí lidé jsou neustále navzájem spojeni. Neustále si vyměňují informace na úrovni podvědomí. V jemném plánu komunikují mnohem aktivněji neţ v plánu vnějším. Mnohokrát jsem pozoroval situaci, kdy mladík poprvé přichází k dívce a seznamuje se s ní. Pokud mu je souzena, pak vnitřní dialog mezi nimi probíhal několik let, a vše jiţ bylo rozhodnuto v jemném plánu. Vnitřní svět, který nevidíme, funguje mnohem intenzivněji a aktivněji neţ vnější. Nejen navzájem se milující lidé, ale i jen příbuzní, někdy neznámí lidé si stejně vyměňují informace.

Všechno, co se s námi děje zvnějšku, dávno proběhlo v jemném plánu.

Po přečtení Vašich knih a práci na sobě se moje zdraví hodně zlepšilo, celý měsíc mě neopouštěl pocit vřelosti a lásky, nebylo lítosti a strachu. Ale za měsíc ze mě najednou vylezlo «negativum», moje zdraví se prudce zhoršilo, a dokonce se objevily choroby, které jsem předtím neměla.

— Ještě jednou pro všechny opakuji:

Zabývat se neuţitečnou prací je pro mě strašně bolestivé.

V knihách píši, ţe očištění probíhá po etapách: prošli jste první vrstvou — vy osobně, potom vaše děti nebo minulé ţivoty, atd.

Ţivot — to je sinusoida. Je to naprosto přirozené, nemůţe hned dojít k okamţitému očištění ve všech vrstvách. Nejsme na to připraveni.

Jak se stavíte k systému Reiki? Některá ustanovení tohoto systému se shodují s tou informací, o které hovoříte ve svých knihách, např. nemoţnost zbavit se nemoci bez změny přístupu k ţivotu samotného nemocného. Opravdu Reiki umoţňuje vyléčit jakoukoliv nemoc?

— Kdyţ jsem začal pracovat s jemnými plány, uviděl jsem, ţe pacienti, snaţící se pracovat se systémem Reiki, začínají mít problémy. Kdyţ začínáme — jde to docela dobře, ale kdyţ se ubíráme dál, objevují se problémy. Diagnostikoval jsem ţenu s nádherným polem, která se řídí systémem Ivanova, ale u jejích dětí to byla naprostá katastrofa, čili člověk se dává do pořádku, někde trochu násilnou metodou, ale k hlubinné změně nedojde, a na děti to působí velmi zhoubně.

Takţe systém Reiky, podle mého názoru, není bez nedostatků. Ale způsobuje mnohem méně škody neţ jiné systémy léčení, kde člověk bezprostředně nabíjí svojí energií jiného, i kdyţ kdo ví, jestli je to lepší nebo horší. Někdy se vnější neprojevené mínusy promění v dost velké problémy.

Ve svých knihách hovoříte o karmě, reinkarnaci aj. V odpovědích na otázky odkazujete lidi k Bibli jako prvotnímu pramenu. Čtu Bibli a nenacházím jediný fakt.

— Východní typ myšlení uznává inkarnaci, protoţe funguje na jemných plánech, západní typ myšlení to vţdy odmítal, protoţe tak probíhá koncentrace na materiální, vnější stránku. Odmítání inkarnace je spjato s tím, ţe křesťanství se objevilo v evropské části planety, blíţe k evropské, s tím, ţe je zde více přítomen západní typ myšlení. Slyšel jsem, ţe v původních textech Bible, které nepodlehly korekci ze strany Ekumenických koncilů, byl přítomen pojem inkarnace.

Pro mě je téma inkarnace pracovním momentem, který pomáhá mnohé vysvětlit, který skutečně funguje a který jako diagnostik vidím. Pokud bude informace opačná, také ji sdělím. Od léčitelství jsem se neodchýlil, ale, čím více pronikám do hlubších plánů, tím nebezpečnějším se stává působení spojené s řízením; tady se musím rozsáhleji dát do

pořádku. Tedy domnívám se, ţe na větší pomoc druhým jsem nepřipraven z hlediska charakteru, pohledu na svět, a v první řadě musím vyřešit problém, spojený se mnou samým; sice nepřestávám přijímat pacienty, ale snaţím se to nepřehánět.

Řekněte mi, proč je mnišský oděv dlouhý aţ na zem (jak u muţů, tak i u ţen), jaký význam má oděv kněze? Jak vůbec oblečení, jeho střih, barva, moţná i látka ovlivňují člověka?

— Myslím si, ţe oděv kněţí je předurčen k překonání hlavních okamţiků lidského štěstí, v první řadě — tématu tuţeb. Černá barva — je odmítání čehosi, dlouhý oděv — zahalení těla, čili skrytí tuţeb, volný oděv — to je také zahalení těla a skrytí tuţeb. Totiţ oděv kněze pomáhá odpojit se od lidského aspektu a snadněji pracovat s Boţským, ale oděv musí zdůrazňovat i krásu člověka a jeho smyslnost, protoţe bez rozmachu tuţeb se nemůţeme rozvíjet. Musíme rozšiřovat rozmach tuţeb, ale zároveň ho umět překonat, a jestliţe nám chybí síly k jeho překonání — pak je potřeba změnit oděv.

Co je Boţská láska? Boţská energie + Boţská informace nebo ještě něco dalšího?

— Láska setrvává nad vědomím, proto, kdyţ se snaţíme ji rozčlenit, analyzovat, klást plusy a mínusy, podobá se to v podstatě ďábelství. Proto si myslím, ţe bychom se neměli ptát, co je to Boţská láska.

Jak je moţné se v nitru změnit, rozumem se dá pochopit všechno, ale jak si to uvědomit, provést vnitřní změny bez úsilí rozumu?

— Nejprve je potřeba všechno pochopit rozumem, vše si uvědomit. Potom je potřeba odhodit rozum a chápání, přestat analyzovat, porovnávat, hodnotit a ponořit se do citů.

Na přednášce jsem říkal, ţe myšlenky se musí změnit v city, a všechny city se musí změnit v jediné — cit lásky!

Přeji Vám úspěch na této cestě!